SJ yellow - Klubová krize dává příležitost lokální scéně

autor článku: Kristina Kratochvílová 

Z klubových closingů a velkých festivalových pódií do druhého holešovického OKNA Alexmonhart. Slovenská DJka a promotérka Martina Piatková vystupující jako SJ yellow se během posledních let vypracovala v jednu z nejvýraznějších postav pražské elektronické scény, ať už za mixem, nebo v roli promotérky vlastních akcí.

Jak se liší mindset při hraní v intimním klubu a na obřím festivalovém pódiu? Jak se vyrovnává s tlakem očekávání a osobní DJskou krizí? Jaké dopady má současná klubová krize a proč může být zároveň příležitostí pro lokální scénu? A jaké rozdíly vnímá mezi pražskou a bratislavskou scénou?

Během léta sis zahrála na klubových nocích, vlastní noRemorse party, i na festivalech Pohoda a Pop Messe. Mění se ti mindset mezi intimním klubem a obřím festivalovým pódiem?

Určitě. Na Pohodě jsem hrála pro jedno ze svých největších publik. Hrála jsem po DJce VTSS, která hraje hodně multižánrově. Zvolila jsem trance, techno a bounce. Snažila jsem se o šťastný a pozitivní vibe. Navíc jsem měla poslední set noci, tak jsem chtěla, aby lidé odcházeli dobře naladění zpátky do stanového městečka.

Vždycky přemýšlím nad tím, kde a pro koho hraju. V klubech vybírám spíše undergroundové tracky a vyhýbám se bootlegům a remixům. Publikum tam většinou tvoří „stálí návštěvníci“, ostřílení posluchači techna, takže si můžu dovolit hrát více „do hloubky“ v daném stylu a oni to opravdu oceňují. Naopak, když hraju pro širší publikum – na festivalu nebo akci, kde nejsou jen čistě techno posluchači – často zařadím i nějaký známější track nebo remix, aby to fungovalo pro všechny. 

V Roxy jsi hrála po italském duu 999999999. Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Před setem jsem si udělala „research“, abych věděla, co teď devítky hrají. Znám je už dlouho – kolem roku 2018 jsem hrávala jejich tracky, tehdy ale produkovali pomalejší věci okolo 130 BPM, úplně jiné než dnes. Je dost husté, jak moc se posunuli.

Devítky hrály v Roxy našlapané hard techno od začátku do konce. Já osobně jsem nechtěla hrát jen hard techno, takže jsem se vydala jinou cestou – přidala jsem psytrance, gabber a další hardstyle žánry. Ráda publiku nabídnu něco odlišného. Když jsem šla hrát do Roxy poprvé, slyšela jsem, že lidé tam chodí hlavně na headlinera a na closing DJs už moc nezůstávají. Proto mě hodně potěšilo, že se mnou zůstalo do konce docela dost lidí.

Míváš někdy před hraním trému, třeba když jdeš po umělcích, které sama dlouhodobě sleduješ?

Na začátku kariéry jsem trému vůbec nemívala. Ale letos v létě jsem poprvé řešila takovou osobní DJskou krizi. Celý týden před Pohodou jsem byla v obrovském stresu. Lidi už mě znají, mají očekávání, a já nechci zklamat. Zároveň se jako umělec vyvíjím, nechci hrát pořád to samé, ale hledám, kam se posouvám a co chci dát ven. Když jsem si připravovala set doma na mixéru a playerech, zkoušela jsem různé žánry, ale nic mi nesedlo. Neustále jsem to střídala a tím se to celé prohlubovalo. Měla jsem připravené asi tři playlisty s různými žánry a až na místě jsem si z nich vybírala podle nálady. Nakonec musím říct, že jsem byla spokojená, set jsem si užila a úplně zbytečně jsem se nervovala.

Upřímně si myslím, že určitá míra stresu, ať už ve formě trémy, vzrušení nebo tzv. „performance anxiety“, je úplně přirozená a patří k tomu. Jako umělec se s tím prostě musím naučit pracovat.

Vydala jsi první autorský track almost banger, plánuješ další autorskou tvorbu?

Ano, spolu s partnerem TMK momentálně připravujeme naše první EP s názvem Opinium. Jako producentsko-DJské duo PAY2PLAY, což je zatím ještě čerstvá novinka, kterou budeme v nejbližších dnech postupně odhalovat, na něm přinášíme tři autorské tracky a dva remixy od francouzského producenta VOST a ostravského Leafur. Vydání se sice trochu posunulo, ale na přelomu října a listopadu by mělo vyjít na našem labelu noRemorse RAVE.

Kromě toho 10. 10. vyjde i náš Baguwix remix pro ostravské duo Chryzotil271 (Hardlover & Leafur). Z toho tracku mám obrovskou radost a už se nemůžu dočkat, až oficiálně vyjde. Celé album Mimikry je osobité a nadčasové, rozhodně doporučuju k poslechu.

Booking se v posledních letech hodně odvíjí podle čísel na sociálních sítí. Jak tenhle přístup vnímáš?

Bohužel, je to pro mě velký boj. Asi bych potřebovala někoho, kdo by se mi o sítě staral. Teď je móda, aby DJové natáčeli pozvánky na každou akci, ale co tam pořád říkat? „Ahoj, jsem SJ yellow, přijďte, ráda vás uvidím?“ To je přece jasné. Rapper to může pojmout stylově, ale u techna mi to přijde nucené.

Jaký typ obsahu ti u DJs naopak dává smysl?

Chtěla bych, aby byla hudba zase na prvním místě. Často vidím, jak DJs tvoří nesouvisející videa jen proto, aby byli virální. Chápu, že to přidává čísla, ale nevypovídá to o jejich hudbě. Pro mě je ideální obsah vždy hudební – nahrávat tvorbu, mixování, hraní. Když jsem objevovala nové DJe já, koukala jsem hlavně na Soundcloud. Dnes má většina lidí oči na TikToku a Instagramu. Musím se tomu přizpůsobit, i když mě to trochu mrzí.

Velkým tématem je i zastoupení umělců z Východu na západních line-upech, kde se často objevují jen okrajově. Máš pocit, že se tento přístup u bookerů „ze Západu” mění? 

Myslím, že ano. Je to i tím, že prožíváme klubovou krizi. Méně návštěvníků znamená méně peněz, a promotéři pak bookují levnější jména. Častěji se proto obracejí na východní scénu.

Takže by se dalo na klubovou krizi nahlížet jako příležitost pro lokální scénu? 

Ano. Naši umělci si neříkají tolik jako DJové z Francie nebo Německa, kde jsou ceny často přestřelené. Letos jsem třeba v Altenburgu bookovala hlavně lokální DJs, což pozitivně ovlivnilo scénu. Po pandemii jsme všichni hodně bookovali západní jména, někdy i dva nebo tři headlinery najednou, a pro domácí už nebyl prostor. Teď se to mění. A ještě bych chtěla dodat, že tady máme spoustu skvělých umělců a kolektivů. Je z čeho vybírat.

O klubové krizi se na pražské scéně mluvilo v posledních měsících nejvíce v souvislosti s Ankali díky jejich Emergency Callu, netýká se ale rozhodně jen jednotek klubů.

Rozhodně ne. Je to globální. Bavila jsem se s lidmi z Berlína a říkali, že se tam v některých klubech přestaly dělat čtvrteční parties, protože na ně moc lidí nechodí. Zároveň jsou akce strašně drahé. Když jsem začínala, v Berlíně jsem šla na party s mezinárodním line-upem za 12 euro. Dneska stojí někdy i padesát. Náklady stouply – elektřina, inflace – a všechno se to odráží i v hudbě. 

V Praze se v poslední době ceny vstupenek na akce pohybují většinou mezi 300–500 Kč. Jako promotéři se vždy snažíme dát do prodeje alespoň několik levnějších vstupenek, ať už jako early birds, nebo v rámci community presale. Problém je, že mnoho lidí se rozhoduje až na poslední chvíli, a tehdy je už vstupenka obvykle dražší.

Jak se změnila místní klubová scéna od doby, kdy hraješ?

Hraju od roku 2018, od 2019 žiju v Praze. Největší rozdíl je v tom, že se dnes hodně řeší čísla na sociálních sítích. Chápu promotéry, chtějí naplnit klub, ale poslední dobou už je to přehnané. Lidé také chodí dřív domů, closingy bývají prázdnější. Dřív jsme zavírali party v 7–8 ráno, dnes je to většinou kolem 6, někdy už v 5. Spotřeba alkoholu klesá, mladší generace už tolik nepije, což je samozřejmě pozitivní. Ale často, pokud party není až tak úspěšná, náklady se pokrývají z prodeje na baru, a tento model dnes už nemusí fungovat. Řešením by mohlo být větší rozšíření nabídky o kvalitní nealko nápoje, smoothies, možná i něco k zakousnutí. Nejvíc by nám však pomohly větší dotace nebo jiné formy externího financování, abychom mohli udržet a rozvíjet kulturní prostor a zároveň držet ceny vstupenek dostupné.

Jak vnímáš trend denních raveů?

Určitě bych je chtěla dělat. Ale z mé zkušenosti, lidi dorazí až kolem šesté večer, když se stmívá. Čas mezi druhou a šestou bývá slabý, aspoň na akcích, které jsem zatím organizovala.

Proč jsi vlastně odešla ze Slovenska?

Vždycky jsem věděla, že tam žít nechci. Jsem z Popradu a prostředí bylo hodně omezené. Už jako teenagerka jsem věděla, že chci pryč. Představovala jsem si, že půjdu dál jak do Prahy, ale nakonec jsem skončila tady a jsem spokojená.

Vnímáš rozdíly mezi pražskou a bratislavskou scénou?

Rozhodně. V Praze je toho tisíckrát víc. Když jsem 2022–23 jezdila hrát na Slovensko, nikdy jsem tam nehrála klasické techno. Vždycky jsem trochu ulítla a lidi to někdy nechápali. Někteří DJové mi dokonce říkali, proč jsem hrála nějaký remix, že to jsem nemusela. Mám pocit, že až teď se tam scéna začíná otevírat jiným žánrům než klasickému technu, zatímco v Praze je všechno – hyperpop, breaky, techno.

Čím to je, že Slovensko má menší rozmanitost?

V Bratislavě je málo klubů a ty v centru musí zavírat už kolem třetí ráno. Navíc se tam často konaly policejní razie. Přišli skupiny policistů se psy, všichni návštěvníci museli stát u zdi. Velmi mi utkvěla razie během eventu OLAM s Anthonym Rotherem. Takovou akci plánujete měsíce dopředu a pak se stane tohle. Namísto dobré party jdete domů traumatizovaní. (odkaz na RA článek: https://ra.co/news/81375)

Takové prostředí scéně prostě nepřeje. Po takových zkušenostech si dvakrát rozmyslíte, jestli se vyplatí pořádat drahý event, který nemusí dopadnout podle vašich představ.

Ve Fuchsu jsme letos už zažili několik policejních kontrol. Přišla tam skupinka policistů se samopaly a důvodem měla být údajně kontrola věku. Celá situace byla mimořádně nepříjemná a přítomnost těch zbraní ji ještě více umocnila.

Posloucháš fast-paced techno i mimo klub?

Kdykoliv. Mám ráda emoční jungle, třeba když potřebuju energii. Většinou si pouštím celé sety, ne jednotlivé tracky, ale výběr setu je jako vybírat film na Netflixu. Mimo elektroniku poslouchám i R&B, starý rap a hip hop nebo funk. Ze sedmdesátek úplně všechno, z rapu třeba Supercroo.

A na závěr: Alexmonhart má kolekci vůní pro různé typy osobností. The Raver, The Thinker, The Ritualist, The Minimalist, The Dreamer a The Avantgardist. Která z nich jsi ty?

Jednoznačně Thinker. Jsem velký overthinker, pořád mi to šrotuje a často kvůli tomu ani nemůžu spát.