Nicolas Atcheson: Klubová hudba je politická a neměli bychom na to zapomínat

První holešovické OKNO alexmonhart zahájil svým setem sound designer, DJ a člen pražské klubové scény Nicolas Atcheson vystupující jako Atch22 z labelu Amphibian Records. Do oken showroomu během posledních příprav dopadají paprsky slunce a odlesky mixu tančících po stěně nastiňují pozitivní počátky. Nejen nové série pod značkou alexmonhart, ale i klubu Ankali, ve kterém Nicolas dlouhodobě působí a který po měsících nejistoty a hrozbou konce hlásí alespoň dočasnou vzpruhu. 

Potkáváme se těsně po celovíkendové oslavě osmých narozenin klubu Ankali a v sobotu proběhlém koncertu performerky FKA Twigs, která svou chválou inspirace pražskou undergroundovou scénou dostala lokální kluby na moment do reflektorů světových médií. Hrála ale zmínka pražské scény do karet místním klubům, nebo FKA? Dá se aktivitami vlastního labelu v Česku uživit? Jaký je rozdíl mezi fees tuzemských a západních DJs? Jsou denní raves budoucnost? A dá se oddělit politická angažovanost a umění? 

FKA Twigs v promo rozhovorech k nové desce vychvalovala pražskou undergroundovou scénu a její vliv na zpěvaččinu tvorbu. Popisovat scénu po pár večírcích může působit iluzorně. Jaká je podle tebe pražská undergroundová scéna, na které jsi aktivní přibližně šest let? 

O hodně jiná než před šesti lety. Je tu daleko více producentů, lidí vytvářejících super hudbu, ale myslím si, že většina lidí ze Západu nás pořád vnímá jako „ten Východ”. I když jsou věci, které tady vznikají kolikrát i srovnatelně zajímavé, nedostávají takový spotlight. Když FKA zmínila Prahu, zážitek z Fuchsu a inspiraci, kterou tady načerpala, má to v sobě i určitou problematickou rovinu. V podstatě využívá vibe nebo svou představu daného prostoru, ale neudělá krok navíc ke skutečnému propojení se scénou. Třeba oslovením místních producentů nebo tanečníků. Na novém albu Eusexua se totiž nepodílel nikdo z našeho regionu. V něčem to působí dost povrchně, což určitě není jen můj názor. Veřejně o tom mluvilo hodně producentstva z Prahy. Celkově myslím, že lidé, kteří tady produkují, jsou mnohem dál, než jak reflektuje kulturní žurnalistika, a tím nemyslím jen světová, ale i česká.

Máš osobní zkušenost s tím, že je náročné se do kulturních médií dostat? Snažil ses o to v rámci vlastních aktivit? 

Jasně, česká i zahraniční hudební média jsou ale bohužel většinou založená na jiných žánrech a klubovka je tolik nezajímá. Když jsme ale třeba dělali send out jedné naší desky, která by do těch skulinek zájmu zapadla, potýkali jsme se s tím, že pokud si člověk nezaplatí nějakou obří společnost a nevyplatí jí obrovskou částku pro rozeslání podkladů, tak se ta hudba nikam nedostane. Teď ale mluvím o zahraničních outputs, tady v Česku jsme v rámci možností našli pomoc.

Proč si myslíš, že kluby a elektronická hudba média moc nezajímají? Informace o možném zavření klubu Ankali, ve kterém pracuješ, a emergency shopu na podporu chodu klubu, mnohými médii proběhly. 

Jasně, ale je to takové reaktivní. Když si lidi uvědomili, že by mohli přijít o důležitý klub pražské scény, tak tomu pomohli zabránit, což je samozřejmě absolutně skvělé. Z dlouhodobého hlediska ale klub zápasí s velkým poklesem návštěvnosti, což je ve výsledku alfa a omega toho, jak může přežít. Myslím si, že pro hudební publicisty není klubová scéna tolik umělecká, i když já si myslím opak. Pro hodně lidí to nemusí být sofistikovaná zábava. 

O Ankali se píše v zahraničních médiích a venku se o něm obecně mluví, ale hierarchie mezi Západem a Východem je v přímém kontaktu se zahraničím dost cítit. Člověk z východní Evropy například může mít zajímavější a obecně lepší místo a pozici, ale realita je ta, že si nálepku Východu před Zápaďáky neodpáře. Třeba pro DJ, který začne hrát nebo produkovat v Holandsku, je o mnohem snazší hrát v zahraničí, protože se okamžitě dostane do hledáčku klubů, které jsou známé po celém světě a zároveň mají úplně jiné formáty státní podpory. Třeba kamarád z Dánska strávil rok doma produkováním hudby díky tomu, že dostal státní podporu. Jsou tady teda dva problémy, které nám brání dohánět globální scénu – jednak očividně nedostatečná podpora pro kulturu a jednak to, že lidi na té druhé straně Evropy vlastně nemají tolik potřebu se zajímat, co se u nás děje. 

Co by mohla být cesta ven? Vytvořit programy, které by byly pod rezorty státních institucí, které by vytáhly ven české producenty? 

Ono to nějakým způsobem existuje, například iniciativa pro evropskou inovativní hudbu a audiovizuální umění SHAPE+ takhle fungovala. Myslím si ale, že primární by mělo být zajistit, aby daný projekt fungoval stabilně, dlouhodobě. A časem si taky uvědomit, že není potřeba zaplatit 1500 euro, aby přijel někdo ze Západu, že stačí udělat lineup z umělců nejen z Česka, ale i zemí okolo nás. Spoustu skvělých umělců a umělkyň je třeba z Polska nebo Maďarska – v deconstructed club žánru lidé jako julek ploski, v minulosti třeba vydávající na skvělém českém labelu Gin&Platonic, nebo ewa sad, a v žánru rychlejšího techna, například slym z Maďarska, zakladatel labelu techlab kolem kterého je samosebou mnohem víc super producentů a producentek. 

Pracuješ v Ankali. Začal jsi jako night manager, teď se staráš o booking. Je koncentrace na umělectvo „z Východu” něco, co se snažíš sám aplikovat v rámci své pozice v Ankali? 

Sice to není mojí zásluhou, ale máme teď v jednání kolektiv DJs z Vídně, sugar slip, což je kolektiv djstva který se zaměřuje na bass music. Vídeň není východní Evropa, je to ale stále “off the radar” scéna. Tento projekt je zároveň vygrantovaný z jejich strany což napovídá mnoho. V minulosti jsme i na akci Amphibianu měli třeba Syrphina, který je z Běloruska. Myslím, že je ale nelehké jít příkladem třeba v případě bookingu artists na UK music lineup, když je hodně těchto artists based v Londýně. Posluchačský gaze přirozeně táhne tímto směrem, spíš mi v té myšlence jde o rozhled i do jiných světových stran. Jsme toho v klubu samosebou také oběťmi. Za mě je fajn dávat prostor méně známým umělcům a producentům. Zároveň je ale nutné přemýšlet nad tím poměrem. Potřebujeme klub naplnit lidmi, čímž se dostáváme i k problému, že hype je dnes do velké míry vytvořený skrz sociální sítě. Naučili jsme se vstřebávat především desetisekundové sekvence, což dost  převrátilo způsob, jakým konzumujeme  Dj sety. Pamatuju si, že když před sedmi lety někdo vypustil ven mix, poslouchali jsme ho a sdíleli jsme si ho navzájem. To se dneska děje o dost méně. Myslím, že lidi přestali tolik hledat nové věci. Není to jen problém mladší generace. Myslím, že je obecně míň lidí, kteří by dělali takový ten deep digging. Aby občasně proseděli hodinu, dvě u počítače a snažili se objevit  novou hudbu.

Myslíš, že návštěvnictvo Ankali, potažmo akcí tvého labelu reaguje na velká jména v programu, nebo je láká spíš předpokládaná atmosféra? 

V poslední době nejvíce návštěvnictva přitáhují kolektivy, nebo skupiny lidí, se kterými je spojený očekávaný vibe. U nás v klubu během měsíce převažují pronájmy, protože kolektivy fungují lépe než  konkrétní jména. Moc fajn jsou taky větší zprodukované party jako třeba weekender, který přitáhne i lidi, kteří chodí ven jen jednou za dva měsíce. Je taky důležité zmínit, když se na tu problematiku člověk podívá víc materiálně, že zhoršující se socio-ekonomická situace v Česku jde ruku v ruce s tím, že lidé si mohou mnohem méně dovolit dávat peníze do kultury. Kdyby byla Praha šestimilionové město, tak nemáme tak velký problém, takhle je to jiné. Jedná se navíc o specifickou hudbu, která není pro každého. 

Jak dopadl Ankali emergency store?

Klub se podařilo dočasně zachránit. Téměř jsme dosáhli stanoveného cíle a myslím, že je to taky taková injekce, která nám pomůže postavit se zpátky na nohy. Poslední dva měsíce se návštěvnost zlepšila a doufáme, že tenhle trend bude pokračovat. Následující období jsme dramaturgicky naplánovali dost různorodě a vyváženě. Hodně slýchám, že lidi by rádi zašli na akci, která není techno, což je super, protože takové děláme. Před začátkem měsíce vždycky zveřejňujeme program, takže je fajn si umělce a umělkyně najít a pustit si jejich hudbu na Soundcloudu. Člověk třeba zjistí, že ho to nečekaně baví. Znát jména všech umělců a umělkyň je totiž nemožné, ani já samozřejmě neznám každého. Proto je super se otevřít a dát šanci někomu, kdo není známý. 

Jsou denní raves budoucnost?

Myslím, že jo. Dřív se to v Praze moc nechytlo, ale v poslední době se zájem o denní party zvyšuje. Myslím, že je to dost způsobené i tím, že hodně lidí, kteří mají o klubovou hudbu zájem, dosáhli věku, kdy si pořizují děti. Takže si můžou dovolit přijít spíš na denní akci. 

Jak ses vůbec stal aktivní součástí téhle scény?

V šestnácti jsem začal do Prahy jezdit za kamarádem Martinem Habrovanským (Dj jménem Aplus Plusplus) a společně jsme chodili na naše první akcee – třeba Cukr, Polygon, Nite Vibes, Harmony a podobně. Ve Zlíně, ze kterého pocházím, jsme pak s Martinem začali hrát společně jako Teletext. Pak jsme se po mém nástupu na FAMU skamarádili s Honzou Sedláčkem a Adamem Krausem z Persony, kteří nás občas přizvali ke společnému hraní a postupně z toho, potom co se do naší crew přidal Inger illel, vzešel Amphibian. Dělali jsme vlastní akce a snažili jsme se budovat vlastní komunitu. Na základě toho jsme začali být bookovaní do místních klubů jako je Ankali nebo Fuchs. 

Dá se aktivitami vlastního labelu v Česku uživit?

Ne. Label v našich končinách je snad téměř vždy passion project, který všichni dotujeme ze svého. Výdělečné to není ani trošku. Peníze můžou vzejít z pořádání akcí. Pokud chce člověk dělat desky nebo fyzické nosiče, je samozřejmě potřeba platit i grafiku a distribuci. Bandcamp něco sbírá, ale určitě to není profitabilní. Náš label se pomalu dostává do fáze, kdy si dokáže sám na sebe vydělat, ale rozhodně nemůže živit nás. 

Pojďme se bavit konkrétně o penězích. Kolik stojí zabookovat tuzemského DJ a mohl bys tu částku dát do kontrastu k zmiňovaným „umělcům ze Západu”? 

Standard za českého DJ bývá kolem čtyř tisíc. Záleží na tom, o jaký druh akce se jedná. U komerčnějších je normální říct si o pár tisíc navíc. U hodně malých zahraničních umělců, kteří jsou motivováni i tím, že si v klubu chtějí hodně zahrát, je minimum 250 euro. Proplácí se jim ale i ubytování, jídlo, doprava. Minimum je tedy 250, šplhá se to ale až do tisíců euro.

Takže srovnání částky za tuzemského umělce a umělce ze zahraničí je dost nepoměrná.

Rozhodně. Zahraniční umělci sem zároveň musí dojet, takže se v ceně kompenzuje i jejich čas strávený na cestě. 

S Amphibianem jste vydali kompilaci Transmission for Palestine, za kterou jste dostali nominaci na cenu Vinyla. Letos jste dělali kompilaci Transmission for Lebanon. Do jaké míry je pro tebe důležitá politická angažovanost v rámci umění, které děláš? 

Je to pro mě automatické. Celá tahle sféra hudby je politická od počátku a myslím, že apolitizovat ji nejde. Výjimkou je samozřejmě hudba, která vzniká v područí velkých labelů jako produkt na běžícím páse, o tom se teď ale nebavíme. House vznikl v rámci undergroundové queer kultury mezi černým obyvatelstvem New Yorku. Techno vzniklo v Detroitu ve stejně marginalizovaných skupinách. A bylo by absurdní na to zapomínat. Myslím, že pokud se současní umělci postaví proti bezpráví, mohou společně udělat dost.  Kupříkladu festival Sonar teď koupila obří investiční společnost KKR, která je navázaná na velké developerské projekty v Izraeli a spolufinancuje tak genocidu. Několik desítek umělců a umělkyň proti tomu vystoupilo a řeklo, že tam nevystoupí, což s fungováním festivalu hodně zamávalo. 

V listopadu v Archa+ plánujete s Amphibian Records event v unikátním kvadrofonním zvukovém formátu. Čím je speciální? 

Když člověk poslouchá hudbu, většinou se jedná o stereo. Ve sluchátkách jsou dva kanály – levý a pravý, stejně tak v klubech. S nápadem kvadra přišel Láďa Štěrba, který dělá v Amphibian našeho „sound guru” a zároveň pracuje v Arše. Zmínil, že zvučí kvadrofonní live sets s badfocusem a všichni z tohoto nápadu, přenést ten formát i do Amphibianu, byli nadšení. U kvadrofonního zvuku jsou čtyři diskrétní kanály. Proto je ta hudba více pohlcující – návstěvnictvo slyší zvuk ze všech stran. Obejme ho. Upřímně jsme do poslední chvíle nevěděli, že to bude tak dobře fungovat, protože je to velký prostor. Přišlo ale hodně lidí, které ten formát zajímal. Bylo to fakt hezké, tak se těšíme na další takový večer 14. listopadu.

A na závěr, alexmonhart má kolekci vůní pro různé typy osobností. The Raver, The Thinker, The Ritualist, The Minimalist, The Dreamer a The Avangardist. Která z těchto osobností jsi, i když odpověď u tebe trochu předpokládám. 

Už skoro rok používám Ravera s Avantgardistou dohromady. Tahle kombinace mi hrozně sedla a myslím si, že je skutečně dobrá. 

autor článku: Kristina Kratochvilová