Rozkvět - Když DJ hraje za minimum, poškozuje celou scénu

autor článku: Kristina Kratochvílová 

„Není potřeba čekat na label, grant nebo velkou instituci. Stačí, když se lidi navzájem osloví, spojí síly a mají chuť něco vytvořit,” říká pražský hudebník, producent a DJ Jakub Baierl, známý z kapel Méta Monde a Bariel AV, který představil v rámci holešovického OKNA své nové producentské alter ego Rozkvět. 

Dá se v Česku z elektronické hudby žít, nebo aspoň důstojně existovat? Proč na Slovensku platí muzikanty líp než u nás? Jak se tvoří kolektivní deska producentů, kteří se znají jen z internetu, a co může takový projekt říct o stavu lokálního undergroundu? A jakou roli v tom všem hraje osobní zpomalení, terapie a chuť dělat věci společně místo sólové kariéry? A jak může množství DJs hrajících za minimální honoráře poškodit celou scénu? 

V posledních letech se v Česku formuje silná generace elektronických producentů. Jak vnímáš, že se tahle scéna proměnila za dobu, co jsi její součástí?

Dnes je mnohem jednodušší začít. Dřív člověk musel umět hrát na nástroj nebo mít přístup do studia, dneska stačí laptop, pár programů a chuť tvořit. To je skvělý, protože spoustě lidí to otevřelo dveře k hudbě. Já osobně se kolem pražské elektronické scény pohybuju asi od roku 2018 nebo 2019, kdy jsem začal DJovat. Produkovat jsem začal spíš kolem roku 2020 nebo 2021. A z mýho pohledu se to pořád vyvíjí podobně – jen se rozšířilo spektrum lidí, kteří to dělají. 

Hraje se víc, a na mnohem rozmanitějších místech. DJ sety se dnes dějí i tam, kde bys to dřív nečekal – v knihovnách, ve výstavních sálech nebo v kavárnách, kde se dřív maximálně pouštěla hudba z playlistu. Pro mě je to super. Znamená to, že se ta scéna otevřela a zdemokratizovala.

Během covidu vzniklo obrovské množství nových DJs. Každý měl doma čas se to naučit, což bylo skvělý, ale zároveň to scénu dost zahltilo. Najednou bylo strašně moc DJs a málo klubů, kde mohli hrát. To trochu rozhodilo i ceny a honoráře – někdo byl úplný nováček a chtěl vysoké feečko, jiný hrál roky a bral málo, takže to celé přestalo dávat smysl.

Z hlediska honorářů je to u nás celkově dost špatné, hlavně v rámci DJské a elektronické scény. Člověk musí být už trochu známější, nebo si prostě umět o tu cenu říct. Není to jednoduché, ale věřím, že se to časem srovná.

Když už jsme u toho – jaké jsou dnes vlastně fees za DJs? Zvedly se s inflací, nebo je to pořád stejné?

Upřímně, moc ne. Pořád je to bída. Ceny se v posledních letech skoro vůbec neposunuly, a to platí jak pro DJské, tak i kapelní honoráře.

Zajímavé je, že třeba na Slovensku je to často lepší. Nechci úplně házet čísla, protože se to lidi pak chytají a srovnávají, ale dá se říct, že rozdíly jsou velké. Občas narazíš na někoho, kdo přijde a řekne: „Zahraju klidně zadarmo,“ což pak úplně rozbije systém. Protože ty pak přijdeš do jiného klubu, řekneš si o tři tisíce za hodinový set, a oni ti odpoví: „Proč, když támhleten to hraje za pětikilo?“

To je samozřejmě demotivující a dlouhodobě to poškozuje celou scénu. Myslím, že nejdůležitější je držet si vlastní cenu – i za cenu, že si prostě zahraješ míň. Radši hrát míň, ale férově, než se podbízet.

Další věc je, že hodně lidí, kteří dělají DJs, zároveň tvoří i vlastní hudbu – a to už je úplně jiná disciplína. Jenže spousta dramaturgů to často neřeší. Nezajímá je, že hraješ i svoje tracky, že přinášíš vlastní produkci. Ti dobří to poznají a ocení, ale obecně se to moc nezohledňuje. Přitom to má hodnotu – autorský set je vždycky o něco víc než jen přehrávání cizích věcí.

A kde podle tebe leží hlavní problém s nízkými fees? Je to spíš tím, že kluby nemají peníze, nebo tím, že někteří DJs hrají za opravdu malé částky a sráží tím ostatní?

Všechno dohromady. Část klubů má prostě reálně málo peněz, část by mohla fungovat líp, kdyby třeba uměla pracovat s granty a podporami, ale často to neumí nebo o ně ani nežádá. A pak už prostě nemají z čeho platit.

Druhá věc jsou samotní DJs a kapely. V momentě, kdy někdo řekne „zahraju za pětikilo“, drží to v šachu všechny ostatní, kteří by si mohli říct o víc. A protože je scéna přehlcená, vždycky se někdo takový najde. Zajímavé je, že na Slovensku to paradoxně funguje o dost líp. Přitom bys to možná nečekal, když se podíváš na tamní politiku nebo ekonomiku. Ale přijde mi, že tam muzikanti dostávají větší respekt i lepší peníze.
Když hraješ na Slovensku koncert, kde bys tady v Česku dostal deset nebo dvacet tisíc, tam klidně dostaneš třicet. A nikdo se s tebou nehádá o tisícovku. Slovenské kapely samy říkají, že když jedou hrát do Česka, tak s tím počítají, že si prostě tolik nevydělají. U nás je ten systém jiný – většinou máš fixní honorář, bez ohledu na to, kolik lidí přijde. Když se zadaří a je plno, můžeš si přijít na pěkné peníze, ale když přijde málo lidí a navíc platíš další kapely, často ti nezůstane skoro nic.

Čím si vysvětluješ ten rozdíl? Nedá se říct, že by si slovenská kultura v posledních letech užívala příznivé podmínky k rozvoji. 

Paradoxně si myslím, že právě tím, že je tam celkově méně klubů i kapel, je tam víc prostoru – a tím pádem i víc peněz na jednotlivé akce. U nás je to přesycené. Máme obrovské množství klubů, labelů, promotérů i lidí, kteří chtějí hrát. Což je samozřejmě skvělé, ale zároveň to znamená, že se ten rozpočet rozmělní mezi strašně moc aktérů. Přijde mi, že na Slovensku je scéna menší, takže když se něco děje, má to větší dopad. A kapely tam často dostanou víc peněz prostě proto, že jich není tolik, kdo by o ty peníze soutěžil.

Tady hraje úplně každý – a to je super, ale zároveň to logicky snižuje hodnotu práce.

Celé by to chtělo, aby do systému proudilo víc peněz – a to jak ze strany státu, tak i od klubů, promotérů nebo sponzorů. Scéna je zdravá, živá a plná talentu, jen se kolem ní zatím netočí tolik prostředků, kolik by si zasloužila.

Kolik vlastně stojí být DJem?

Upřímně? Být DJem nestojí skoro nic – stojí hlavně čas. Techniku máš většinou v klubu, takže si nepotřebuješ kupovat nic zásadního. Důležitá je dobrá fleška a kvalitní tracky. Většina lidí si je postupně kupuje – záleží, kolik jich máš a jak často set obnovuješ. Občas dostaneš i nějaké unreleased tracky od kamarádů, takže se to dá různě kombinovat. Ale myslím, že by měl každý DJ určitě aspoň část hudby kupovat. Jasně, všichni jsme někdy stahovali tracky z různých platforem – to se prostě děje. Ale přijde mi fér občas zajít na Bandcamp, koupit něco od producentů, které máš rád, a tím podpořit komunitu. I kdyby jen párkrát za měsíc.

Zároveň je to ale někdy těžké – když za hudbu utratíš třeba tisícovku a z hraní dostaneš dva tisíce, úplně to nevychází. To je na tom trochu absurdní. Ale i tak mi přijde důležité do té komunity něco vracet, aby to celé mělo smysl.

A funguje to tak, že většina DJs má tracky opravdu nakoupené? Kontroluje vlastně vůbec někdo, jestli máš tracky legálně? 

To nemůžu říct za všechny, ale podle mě bys měl mít koupené aspoň ty věci, které pravidelně hraješ – zvlášť když vystupuješ v komerčních klubech nebo větších prostorech. Je to forma podpory. Upřímně, i já občas nějaký track stáhnu z neoficiálních zdrojů, to asi dělá každý. Ale zároveň se snažím kupovat hudbu na Bandcampu a podporovat producenty, kteří mě inspirují. Je to takový balanc.

Nikdo to ale nekontroluje. Klub většinou platí OSA paušálně, takže to, co hraješ, nikoho oficiálně nezajímá. Tracklist se nikam neposílá. Kdyby se někdo chtěl hrabat v tvojí flešce a zjišťovat, co máš koupené, asi by vypadal dost směšně.

Kontroluje tě spíš komunita. Ostatní DJs. Když zahraješ něco, co se úplně nehodí, nebo třeba moc komerční věc, tak se o tom prostě ví. Ale to je spíš otázka vkusu než legality.

A mimochodem, i z praktického hlediska má smysl tracky kupovat – když si je stáhneš někde načerno, můžeš mít špatnou kvalitu, chybné metadata nebo poškozený soubor. Navíc, když kupuješ tracky lidí, které respektuješ, je to i symbolické: dáváš jim něco zpátky za to, že vytvořili hudbu, kterou můžeš díky nim hrát. A možná to zní trochu idealisticky, ale myslím, že to i něco vypovídá o tom, jaký jsi člověk. Když si tu hudbu kupuješ, dáváš tím najevo, že ti na scéně záleží.

A jaká je dnes mezi DJs nálada? Je pražská scéna kamarádská, nebo konkurenční prostředí?

Myslím, že se to hodně změnilo. Dřív to bylo dost konkurenční – měl jsem pocit, že aby tě někde vůbec nechali hrát, musel jsi mít „roky praxe“ a správné kontakty. Některé kluby tě prostě nevzaly, protože jsi třeba pustil něco moc popového nebo jsi nepatřil do jejich kruhu. Existovala taková ta typicky pražská „arci-kritická“ scéna, která se na všechno ostatní dívala trochu mezi prsty. Teď je to uvolněnější. Furt existují kluby nebo komunity, které mají jasný vkusový rámec, ale celkově je to mnohem přátelštější.

A jo, byl jsem samozřejmě taky párkrát zkritizovaný – většinou od kámošů, s kterými jsem hrál. V Yoga kolektivu jsme si třeba zakázali hrát některé tracky. Když jsi je pustil, tak sis prostě udělal trochu ostudu. Pamatuju si, že jsem jednou pustil remix Popelky – a to už bylo fakt za hranou. Ale naštěstí to bylo na místě, kde to lidi milovali, takže to nakonec dopadlo dobře. Kdyby to ale někdo slyšel v mém mixu někde jinde, asi bych se trochu styděl.

Máš teď nějaký track, který by nejlíp vystihoval tvoje současné rozpoložení? Jak bys vlastně popsal zvuk Rozkvětu?

Teď mě nejvíc baví věci, které jsou trochu zlámané, v takovém „half-tempu“. Na první poslech působí pomalu, ale ve skutečnosti jsou docela rychlé. Jsou to spíš bublavé, basové beaty, trochu industriální, občas až ambientní. Takové, co se ti zaryjí pod kůži a vibrují, i když jsou klidné. Chtěl bych v tomhle duchu udělat i celou desku – něco pomalého, ale s vnitřním tahem.

Z konkrétních věcí – třeba Kryptic Minds – 768. To je přesně ten druh hudby, který mě teď fascinuje. Nebo Cesco & Hamdi - Swing King – track, který se hýbe, ale zároveň tě uzemňuje. Mám rád taky třeba Kwizma, TMSV, nebo J Kenzo. Tyhle věci jsou temné, pomalé, ale mají v sobě zvláštní sílu. A občas v nich „skřípou dveře“, jak říkám – prostě takové ty drobné zvuky reality, co dělají hudbu živou.

Zmiňuješ, že jsi součástí různých kolektivů a komunit. Co pro tebe ta pražská komunitní scéna znamená?

Hlavně motivaci. V těch komunitách je spousta lidí, co mají podobné cíle nebo představy o hudbě. Můžeš se s nimi bavit, sdílet nápady, navzájem se nakopávat. Někdy se ty cesty rozejdou, jindy se zase sejdou, ale to k tomu patří.

Na poslední desce s Barielem mě vlastně hrozně bavilo být tím, kdo ty cesty spojuje. A teď se to snažím dělat i v té víc undergroundové scéně – motivovat ostatní, aby svoje tracky dokončovali a vydávali. V elektronice je totiž spousta lidí, kteří mají rozdělaných dvacet skvělých věcí, ale nic z toho nikdy nevyjde. To je škoda.

Chtěl bych, aby vznikla velká kolektivní deska – klidně dvacet skladeb od různých producentů. Aby si ty písničky mohli mezi sebou navzájem půjčovat, hrát je na koncertech, remixovat, prodávat… Prostě aby ta komunita žila i hudebně, nejenom lidsky.

A jsou tyhle komunity nějak prostupné? Nebo to funguje spíš elitářsky – když jsi v jednom kolektivu, nemůžeš být v jiném?

Asi záleží na tom, o jaký kolektiv jde, ale většinou to není problém. Spíš to funguje trochu jako labely nebo rezidentury. Můžeš být třeba v Yoga kolektivu a zároveň rezidentem ve Fuchsu – to jsou dvě různé věci. Nedávalo by ale úplně smysl být zároveň třeba v Yoga kolektivu a v Radiu Labe, protože to jsou podobně zaměřené kolektivy.

Celé je to ale dost abstraktní. Není to žádná uzavřená hierarchie. Když chceš z kolektivu odejít nebo přejít jinam, prostě to lidem řekneš. Většina těch part je stejně složená z kamarádů, takže to není jako přestup do jiného fotbalového týmu za sto tisíc. Tak to v téhle scéně opravdu nefunguje.

A vnímáš, že se ty komunity v Praze formují spíš kolem žánrů, nebo spíš kolem klubů?

Většinou spíš kolem žánru a kolem lidí. Je to o partě. Máš třeba deset kámošů, kteří chtějí hrát spolu – tak si založí label nebo kolektiv. Někdy se potkají u improvizací, jindy u nějakého projektu, nebo prostě začnou dělat DJ sety ve sklepě, v ateliéru nebo i „jen tak pro sebe“. Někdo tomu říká label, někdo skupina, někdo crew – je to jedno. Ve výsledku je to prostě parta lidí, kteří se znají a chtějí dělat hudbu společně. To je na tom podle mě to nejhezčí.

Ty jsi dřív říkal, že jsi měl sám problém dokončovat tracky. Co se změnilo? Kde jsi vzal energii rozjet najednou několik projektů?

Upřímně – pomohlo mi dát si pauzu. V jednu chvíli jsem si řekl, že nemusím vydávat vůbec nic, a že když nic nevyjde, svět se nezboří. A paradoxně ve chvíli, kdy jsem to pustil, jsem zase začal vydávat. Pomáhá mi i to, že když pracuju s ostatními, dávám jim deadline – a tím pádem ho musím dodržet i sám. To mě motivuje. Stejně tak feedback. Když mi někdo řekne: „Tohle je super, měl bys to vydat,“ tak si řeknu: „OK, tak jo.“ A hlavně už se nesnažím o dokonalost. Když mám z tracku dobrý pocit, tak ho prostě pustím ven. Dřív jsem měl tendenci ho donekonečna ladit, a nakonec by nikdy nevyšel. Teď se snažím víc důvěřovat tomu, že stačí, když je to autentické.

Řekl bys, že jsi někdy hudebně vyhořel?

Nevím, jestli úplně vyhořel, ale měl jsem období, kdy jsem pořád chtěl „víc a víc“. Vydáš jeden dobrý track a hned máš pocit, že ten další musí být lepší. Pak přijde dobrý koncert a ty chceš, aby ten další byl větší, aby přišlo víc lidí, aby se víc psalo, aby to víc rostlo. A ono to nejde donekonečna. V jednu chvíli zjistíš, že ten růstový model nefunguje, že to prostě nikdy nebude „dost“. Takže jsem se to snažil otočit. Začal jsem si víc užívat samotný proces. Dřív jsem měl tolik koncertů, že jsem se na některé už ani netěšil, a to je vždycky špatný signál.
Teď se těším na zvukovku, na cigárko před koncertem, na pivo, na pokec s lidmi. Prostě na večer jako celek. A už tolik neřeším, kolik lidí přijde.

Jak se ti podařilo ten tlak pustit?

Pomohlo mi zpomalit. Měl jsem méně koncertů, víc času a taky víc práce mimo hudbu, takže jsem se musel naučit balancovat. A zjistil jsem, že nuda je vlastně docela zdravá. Když máš prostor, chodíš na procházky, přemýšlíš, necháš věci uzrát. Začal jsem chodit na terapii, víc jsem si srovnával, proč to vlastně dělám. Teď mám rozdělaných třeba třicet tracků a vyjde z toho jeden – a je to úplně v pohodě. Dřív by mě to štvalo, teď ne. Už to neberu jako neúspěch, spíš jako součást procesu. A když zrovna nic netvořím, tak se prostě dívám na něco v televizi.

Je pro tebe důležité, aby se tvoje hudba propojovala i s vizuálním zážitkem?

Záleží na projektu. Třeba u Rozkvětu nemám žádné velké ambice, což je vlastně skvělé. Nemám očekávání, a tím pádem mám naprostou svobodu. Když změním jméno a začnu nový projekt, nemusím se srovnávat s ničím předchozím. Je to očištěné, volné, uvolněné.

Co se týče propojení s vizuálem – to je u DJingu velká výhoda. DJ má obrovskou možnost reagovat na publikum, prostor i atmosféru. Můžeš set během večera přizpůsobit lidem, náladě, dění kolem. To s kapelou nejde – tam máš tracky napsané, musíš je zahrát, a jasně, můžeš měnit energii, ale struktura zůstává stejná. DJs tuhle volnost mají. My si navíc často děláme vizuály živě, takže můžeme reagovat i na aktuální dění – třeba na události ve světě. Stačí ale třeba i jednoduchý nápis „support your friends“ a už to v sobě má postoj. Je to jemné, ale přímé. Můžeš tím vytvořit náladu, kterou lidi cítí, aniž bys jim něco vnucoval.

A jak tě napadlo dát dohromady kolektivní desku s ostatními producenty?

Úplně náhodou. Navázal jsem na zkušenost z desky s Barielem – bavilo mě, jak k tvorbě každý přistupuje jinak. Někdo dělal text, někdo zpěv, někdo hudbu, někdo jen zvukové vrstvy. Ta různorodost mě neskutečně nakopla, takže jsem si řekl, že bych chtěl něco podobného udělat i v elektronické rovině. Vytvořil jsem pár dem, které naznačovaly, jakou atmosféru by ten projekt mohl mít, a poslal je asi devatenácti lidem – většinou těm, které znám osobně nebo aspoň z koncertů a scény. Čekal jsem, že se ozvou tak dva nebo tři. A ono jich zareagovalo šestnáct. Takže teď jsem tak trochu „projekťák“ celého projektu.

Máme společný chat na Instagramu – jinou platformu, kde by byli všichni, jsem nenašel. Občas uděláme Google Meet, kde nás je sedm, osm najednou. Je to docela vtipné.
Já tam píšu zhruba dvakrát do měsíce shrnutí – deadline, co se zrovna řeší, kdo dělá mix, kdo mastering, kdo grafiku, jestli bude fyzický release, jaké jsou nápady na release večery… a ostatní reagují palcem nebo srdíčkem. (smích) Minimalistický chat, ale funguje.

Takže taková kolektivní deska je vlastně společné rozhodování?

Přesně tak. Každý má možnost říct, co si o čem myslí. Je to kolektivní projekt, takže se snažím, aby všichni měli přehled a zároveň cítili, že do toho patří. Deadline na dema byl konec srpna – půlka lidí už tracky odevzdala, další je teď dokončují, ladí mixy, dělá se grafika. Na podzim nebo v zimě bychom chtěli desku vypustit. Nechci kolem toho dělat velký mediální humbuk. Spíš to pojmout přátelsky – udělat release večer v Luftu nebo Planetě, což jsou kluby, které většina z nás bere jako domov. Dáme si pár pivek, pustíme si desku, zahrajeme. Pak bychom to rádi zopakovali v dalších městech – v Brně, v Liberci u kluků v Papíru… Prostě v místech, kde ta scéna dýchá.

Co podle tebe může taková kolektivní deska vypovědět o české undergroundové scéně?

Že to jde dělat dohromady. Že není potřeba čekat na label, grant nebo velkou instituci. Stačí, když se lidi navzájem osloví, spojí síly a mají chuť něco vytvořit. Myslel jsem si, že většina producentů bude chtít dělat věci spíš sama – ale ukázalo se, že je to přesně naopak. Lidi mají chuť spolupracovat, navzájem se motivovat. A to je podle mě hrozně dobré znamení pro celou scénu. Že už to není o individualismu, ale o sdílení.

Tak to taky asi trochu vychází z terapie, ne? Z toho, že tě baví dávat lidi dohromady a vytvářet kolem sebe nějaký prostor.

Jo, možná jo. Ale spíš je to i tím, že mě nebaví dělat všechno úplně sám. Samotný proces tvorby — když skládám, hledám zvuky, vymýšlím nápad — to mě baví dělat o samotě. Potřebuju klid a ten moment, kdy se to děje jen mezi mnou a tím trackem. Ale výsledky už chci sdílet. Baví mě je dotahovat s lidmi, poslouchat jejich názory, dělat feedbacky, posouvat to dál. Ta komunikace mě vlastně drží při životě. Když máš na středu naplánovanou session a víš, že budeš jen nahrávat vokály, které už jsou připravené, to je easy. Ale když máš ve středu vymýšlet — na povel — tak to je složitější. Kreativitu si prostě nenaplánuješ.

Kdo tě z české elektronické scény v poslední době nejvíc inspiroval?

Třeba Oblaka má podle mě neuvěřitelný cit pro živé hraní. Dělá věci, u kterých si říkáš: ty jo, tohle fakt sedí, to je přesně ono. Je to chytrý, hluboký, a přitom taneční. Pak třeba Ancestral Vision, který dělá výborné live sety, nebo kluci z Radio Labe a Amphibian. Ti mají ten přístup, který mě baví – dávají dohromady extrémní rave parties, dělají vlastní věci, vydávají vinylové edice, fungují komunitně. Tohle je pro mě inspirace – lidi, kteří tvoří, protože chtějí, ne proto, že musí. A přijde mi, že by si tihle producenti zasloužili větší prostor. Ale zároveň možná ani nechtějí. A to je na tom hezké – že to dělají, protože je to baví, ne kvůli pozornosti.

A na závěr, alexmonhart má kolekci vůní pro různé typy osobností. The Raver, The Thinker, The Ritualist, The Minimalist, The Dreamer a The Avangardist. Která z těchto osobností jsi?

Já jsem mega dreamer, ale nejvíc mi voní Raver. Ideálně ještě v kombinaci s Minimalist. Osobnostně jsem ale prostě dreamer. Dokážu vymyslet tisíc teorií o čemkoliv. Raver jsem s věkem míň a míň, tak aspoň že ta vůně nestárne.