Jan Vytiska: Umělec by si z každého svého období měl nechat alespoň jedno důležité dílo

autor článku: Kristina Kratochvílová 

„Říká se, že umění je dnes větší investice než zlato,” zdůrazňuje jeden z nejuznávanějších tuzemských malířů Jan Vytiska. Potkáváme se v kavárně Kampusu Hybernská vedle jeho dočasného studia, ve kterém pracuje na svých fiktivních světech, ve kterých propojuje folklorní estetiku s pohanskými prvky, popkulturou a temnou symbolikou. Během našeho povídání vzpomíná na svůj první prodaný obraz, potřebu prolínat široké spektrum emocí do své tvorby, nebo formující momenty vlastního rukopisu. Vysvětluje ale i jak funguje tuzemský a zahraniční umělecký trh, jaký je rozdíl mezi výtvarným a hudebním světem, vzpomíná na zvláštní přání sběratele, ale i podotýká, že v době zvyšující se přítomnosti umělé inteligence v malbě cítí sílící hlad po rukodělnosti. 

Pamatuješ si první obraz, který jsi kdy prodal? 

Jo. To je docela dobrá historka. Koupil si ho Krištof Kintera. Říkal tehdy, že je to první obraz, který si kdy koupil do sbírky. To mi přišlo strašně super. Bylo to na výstavě, kterou dělal můj kámoš Vincek, na Krymské, v takovém hotelu, kde tehdy sídlila galerie a zároveň tam byl i klub. Na Krymské má Kintera snad ještě pořád nějaký ateliér, kde se různě střídají studenti a mladí lidi. 

Na obraze byl valach na houpacím koni, a byl tam text od Becka: „I’m a loser baby, so why don’t you kill me.“  Měl jsem tehdy takovou fázi, vypadalo to trochu jak Lada. Byl to takový punkovo-trashový obraz. To se mu asi líbilo – ta upřímná punkovost.

Co to bylo za rok?

To bylo tak 2008 nebo 2010, někde kolem. Už je to dlouho.

To musel být moment, kdy ti asi došlo, že očividně jdeš se svým uměním správným směrem, když o něj projevil zájem jeden z tuzemských nejuznávanějších umělců, že. Pamatuješ si, za kolik jsi ho tenkrát prodal?

Byl jsem z toho nadšenej, samozřejmě. Tehdy jsem začínal a byla to srdcovka. Už si úplně nepamatuju cenu, ale myslím, že to bylo nějak 12–15 tisíc. Což pro mě tehdy byly obrovský peníze. Zvlášť za první prodaný obraz.

To muselo být i skvělý PR, „Můj první obraz koupil Kintera.“

Někde jsem to zmínil v rozhovorech, tak se to trochu „zrecyklovalo“. Sám to i jednou v rozhovoru říkal, tak jsem to nedávno sdílel na sociálních sítítch jako vtipnou historku.

A kupuješ si obrazy jiných umělců i ty sám? 

Občas jo. Spíš grafiky nebo menší věci. Když mě něco chytne, tak si to koupím.

A bereš to jako investici, nebo spíš že si koupíš věc, která se ti prostě líbí?

Primárně proto, že se mi to líbí. Kdybych měl hromadu peněz, klidně bych měl byt plný obrazů mladých autorů. Ale ono to jde ruku v ruce – věc, která je dobrá a líbí se ti, má většinou sama o sobě už nějakou hodnotu, hlavně teda citovou a ta je podle mě nejdůležitější.

Nemáš problém rozloučit se se svými obrazy, když je prodáváš?

Na začátku ne, protože člověk nemá peníze, tak to moc neřeší. Spíš jsem si říkal: „Když se to prodá, uděláš další a lepší.“ Ale pak mě to začalo trochu mrzet. Kurátor Otto Urban z DOXu mi říkal, že by si člověk měl z každého období nechat aspoň jedno důležité dílo. Nějaký klíčový kus, aby měl záznam té dané fáze. A to jsem tehdy vůbec nedělal, protože jsem fakt potřeboval peníze. Zpětně bych si některé věci možná nechal.

Máš přehled, kolik obrazů jsi celkem namaloval a prodal?

Vůbec. To fakt nevím. Nemám to spočítané. Na ateliéru jich ale moc nemám, takže už se jich pár určitě prodalo. Ještě k tomu sbírání a nakupování umění jiných umělců mě napadá – já sbírám takové ty folklorní dečky.

Ty, co se věší na zeď?

Jo. Takové ty tkané, folklorní, někde z Balkánu, ze Srbska nebo odkud. Oni to tam mají na lavicích, na stěnách… Není to ani koberec, ani ubrus, je to něco mezi. Kdysi jsem bydlel na Andělu a tam jsem se do toho úplně zamiloval v Kolbence na blešáku. Sbíral jsem je tam s ideou, že si s tím vytapetuju celý pokoj jako takovou textilní tapetou. Nasbíral jsem jich docela dost, ale nikdy jsem to nedotáhl – pár jich zmizelo, pár se ztratilo při stěhování. Díky tomu, že mám v bytě všude tyhle dečky, tak už tam skoro není místo na obrazy. 

Vzhledem k tomu, jaké maluješ obrazy – často dost temné – je pro tebe důležité, jaké emoce v divákovi vyvoláš?

No jasně. Na začátku jsem chtěl dělat vyloženě temnější, melancholické, tklivé, plačtivé věci. Ale postupně jsem si říkal, že ideální by bylo dostat do obrazu co nejširší spektrum emocí. Což vlastně skoro nejde, protože obraz je statický – vždycky primárně nese jednu náladu. Ale já bych v něm rád měl i grotesku, humor, melancholii, hrůzu… Všechno, co máš v životě. Obraz většinou komunikuje dominantně jednu emoci, ale líbilo by se mi jich tam dostat víc a myslím, že některé moje věci v sobě tuhle škálu mají. Některé jsou třeba temnější, jiné vtipnější – někdy jenom názvem, někdy motivem. Ideál by byl, kdyby v jednom obrazu bylo celé spektrum, ale nevím, jak toho dosáhnout.

Hledáš něco podobného i u cizích děl, aby ses cítil „naplněný“?

U ostatních mě možná ještě víc než emoce fascinuje narativnost. Víc než technika nebo „obsah“ v tom klasickém slova smyslu. Ty moje věci nejsou čistě malířské v tom „hmotném“ smyslu – nejsem typ, co vrství barvu do tlusté pasty. Spíš s tím pracuju postmoderně, jako s ilustrací k nějakému příběhu nebo pohádce. Mám třeba strašně rád filmy. Někdy si zastavíš film na jednom políčku a ono to samo funguje jako obraz. Občas si dělám printscreen krajiny nebo scény a použiju to jako předlohu. Nebojím se odkazů, kulturních i popkulturních. Dělal jsem i sérii „HD rozlišení“, kde jsem cíleně používal formát filmového snímku – široký, jako kino plátno.

A z jakých filmů jsi třeba vycházel? Jsou ty odkazy pro diváka čitelné, i když nezná předlohu?

Někdy jo, někdy ne. Měl jsem třeba obraz s hořícím člověkem – to byl odkaz na film 28 dní poté od Dannyho Boylea. Je to takový zombie film, ale mě spíš zajímala ta apokalyptická atmosféra. Pak jsem dělal obrazy s ohořelými domy, takové předměstí po katastrofě. To bylo inspirované filmem Cesta podle knihy Cormaca McCarthyho od australského režiséra Johna Hillcoata. Tyhle věci jsem dělal spíš dřív. Teď už to takhle přímo nedělám, ale ten vliv filmů tam pořád je.

Mně se automaticky vybavil snímek Osvícení, který má tak vizuálně specifické scény, že by docela seděly do tvého světa.

Jo, Kinga mám rád. Ty jeho světy mám naposlouchané i načtené. Často si pouštím audioknihy, když maluju. Zrovna u Kinga to funguje. Je rozvláčný, rád buduje postavy, města, to „metaforické zlo“, které prostupuje prostředím. Četl jsem pokračování Osvícení – Doktor Spánek – to je taky dobrý. Teď zrovna poslouchám Outsidera, podle toho je seriál na HBO. A musím říct, že to je jedna z nejlepších kingovských adaptací. Většina filmů podle Kinga není moc dobrá, ale tohle je výjimka.

Kdy ti došlo, že by tvoje malby měly mít jasný rukopis? Něco, podle čeho každý pozná, že to je tvoje práce?

To bylo ještě v době MySpace. Byla to strašně nadšená internetová fáze, plná profilů kapel a malých umělců z celého světa, které jsem rád sledoval. Byl tam takový globální „tvaroslovný balík“ – věci, co teď frčí u mladých autorů, se tehdy rodily tam. Já jsem dělal podobné kresbičky, jaké tam měli ostatní, přišlo mi to super. Ale pak mi došlo, že je to celosvětově rozšířený styl a že mě nebaví se do toho jenom zařadit. 

Chtěl jsem dělat něco lokálního, místního, specifickýho. Fascinovala mě melancholie a česká dekadence, chalupy, valašsko, roubenky… Říkal jsem si, že když použiju tohle prostředí – chalupy, kopce, lesy – získá to automaticky nějakou specifickou atmosféru. A když se do toho ještě zapojí barevnost, symboly, můžu to posunout do úplně jiných rovin. 

Zároveň nedělám „čistý folklor“. Je to spíš fikční svět, ve kterém se ty věci odehrávají. Je tam současnost, odkazy na popkulturu, hudbu, literaturu. Pořád opakuju, že miluju Boba Dylana. Jak pracuje s folklorní estetikou Woodyho Guthrieho, ale do toho dává svoje surrealistické, narativní texty. Je to postmoderní mix. Kdybych dělal jen folklor – dcerky v krojích – byla by to nuda. Já se snažím, aby to bylo jak „za stěnou“ – něco mezi pohanským prostorem, mimo dobro a zlo, a současností.

Zkraje rozhovoru jsi říkal, že se snažíš do obrazů propsat co nejširší spektrum emocí. Působíš v kapele Body of Pain, tak mě napadá, jestli jsi začal dělat hudbu, abys do ní propsal emoce, které se třeba hůře vyjadřují prostřednictvím obrazů?

S hudbou je to z mé strany hodně velké fanouškovství. To je tak, když jsi tak velký fanoušek nějaké věci, že si v nějaké fázi už nemůžeš pomoct a začneš to dělat taky. Od šestnácti jsem chodil do legendárního punkového klubu Vrah. Byl jsem zvyklý chodit na koncerty pořád – klidně třikrát týdně. To mi zůstalo – pořád mě baví sledovat scénu, nové věci. To jsou jedny z výhod žití ve velkoměstě, kterých se snažím využívat do poslední kapky. 

Nejsi někdy přesycený veškerou kulturou, kterou konzumuješ?

Jsem v tomhle jak feťák. Potřebuju čím dál tím větší dávky, zasytit se. Fascinuje mě to a baví. Jsem už ve fázi, kdy mě baví daleko víc konzumovat věci cizích, než vyrábět svoje. Samozřejmě že mě baví, dělat svoje věci, ale myslím to tak, že už nejsem tak sebestředný, že bych se soustředil jen na to, co dělám já. Jsem fascinovaný z práce dalších umělců. Tak to ale podle mě má být. 

Myslíš, že je to tím, že jsi dosáhl nějaké své vnitřní mety? 

To ne. Spíš mě extrémně baví konzumovat popkulturu, malou scénu, všechno kolem. Kdybych koukal jen na svoje ego, tak bych viděl jen jednu opravdu malou část. Takhle mám pocit, že jsem spíš součást většího organismu.

Když bys porovnal světy, ve kterých tvoříš – hudební a výtvarný – do kterého z nich je podle tebe těžší vstoupit, nebo třeba se v něm uživit?

Hudební scéna je v tomhle brutálně těžká. Uživit se v ní u nás moc snad ani nejde. Možná kdybych měl kapelu, která hraje něco „přijatelnějšího“ pro větší publikum, šlo by to líp. Ale v těch menších scénách jsou honoráře často podhodnocené. Lidi nedostávají tolik, kolik by si zasloužili. Ve výtvarnu máš alespoň možnost prodávat jednotlivá díla.

V hudbě se často říká, že když chceš prorazit do mainstreamu, musíš se přizpůsobit publiku a trochu ulevit z nezávislosti. Funguje něco podobného i ve výtvarnu?

To je těžká otázka. I ve výtvarnu můžeš dělat obrazy, které jsou „gaučové“ – aby lidem ladily nad sedačku. Něco určitého typu, co se dobře prodává v developerských bytech. Neříkám, že jsou ty věci nutně nekvalitní, ale jsou vypočítané pro konkrétní trh. Pak je druhá věc a to je když tě berou seriózní galerie. Ty zase hledají něco, co má jiný potenciál. Ten klíč není úplně jasný.

Děláš obrazy na zakázku? Že ti někdo řekne: „Chci vyteklý oko přes celou zeď“?

To moc nejde. Jednou jsem byl ale u jednoho sběratele a jemu se líbil můj obraz. Říkal, že by si ho rád koupil, ale že má fobii z hadů a že je na něm až moc hadů, tak jestli bych je mohl nějak zamalovat. Tak jsem se smál, jestli se zbláznil. Vysvětloval jsem mu, že v díle mají svůj symbolický význam a patří tam. Nakonec to dopadlo dobře. Obraz se líbil jeho tátovi, a ten si ho koupil. Happy end.

Je rozdíl mezi českými a zahraničními sběrateli?

Já to vidím hodně zprostředkovaně přes bráchu Vojtěcha Kovaříka, který je aktuálně jedním z nejprodávanějších českých umělců ve světě a díky němu vidím, že je to vlastně fakt byznys. Říká se, že umění je dnes větší investice než zlato. A u něj je to hodně vidět – fungují tam jasné kalkulace, co se kde prodá.

A tvoje obrazy si kupují zahraniční sběratelé, nebo většinou tuzemští?

Moji sběratelé jsou převážně Češi. V zahraničí jsem měl výstavu snad jen jednou v rámci takové kulturní výměny, která byla v několika městech – třeba v Bukurešti, Berlíně. To bylo ale v roce 2018. 

Čím myslíš, že to je? 

Mám pocit, že je to tím, jak ty scény fungují. Každá země má svoje „okruhy“ lidí, kteří tam dlouhodobě působí, a prorazit zvenku je prostě těžké. Je to takové uzavřené – česká scéna, německá scéna… a zkrátka se to drží u sebe. A aby ses do toho dostala, musíš být fakt něco extra.

Nebo ten galerista musí cítit, že to má pro ně komerční potenciál. To je vlastně zásadní – galerie potřebují prodávat. Můj brácha má galeristu v galerii Gerdel a ten mu ukazoval nejen české umělce, ale třeba i jednoho Poláka, úplně brutálního punkáře, který dělá skvělé věci. A on říkal: „Je to super, ale neprodá se to.“ A to rozhoduje.

A máš pocit, že tvoje jméno je na české scéně už tak zavedené, že nemusíš tolik řešit promo a sociální sítě? Nebo práce s PR a sociálními sítěmi je takový nekonečný příběh?

Je to nekonečný příběh. Umělec je v tomhle směru často trochu self-made – musí si spoustu věcí zařizovat sám. Občas s někým spolupracuju, ale stejně vždycky skončím u toho, že si dělám PR po svém.

V posledním roce se hodně mluví o možném vlivu umělé inteligence na umění. Máš z toho obavy? 

Mám pocit, že v malbě to úplně reálná konkurence nebude. Jasně, spousta lidí používá AI jako nástroj – na generování podkladů, světla, stínů, scén. Když si necháš vygenerovat, jak vrhá něco stín na něco jiného, může ti to pomoct. To je v pořádku. Ale že by si lidi masově kupovali obrazy vytištěné z AI… tomu moc nevěřím. 

U hudby se to už řeší víc – tam jsou kauzy, které na mě často skáčou na sociálních sítí, třeba o tom, jak 99 % posluchačů nepozná hudbu vytvořenou AI. Já na ty „clickbaitové“ články o AI ale moc nedám. Vyskakují mi furt, ale často jsou z nějakých pochybných zdrojů. 

Myslím, že se naopak posílí hlad po rukodělnosti – po věcech, které jsou očividně dělané rukama. Vidím to i v malbě: vrací se figurální, klasicky vybudované věci, skoro až předmoderní. Dlouho se řešilo „smrt malby“… a teď přišla AI jako další „smrt“, ale zároveň tím paradoxně malbu oživuje. AI podle mě dokáže dobře napodobit styl, ale často z toho nevznikne nic opravdu dobrého. Když si zadáš „udělej mi obraz á la Picasso“, tak to jako vypadá, ale chybí tomu ten život.

Když jsme se bavili o budování tvého rukopisu – zasahoval ti do něj někdo ve škole? Formoval tě někdo?

Měl jsem na fakultě profesora Jiřího Surůvku. Ten byl takový svéráz. Byl hodně samorost a nás nechával růst tak trochu „jako stromy v lese“. Věděl, co děláme, ale nezasahoval nám do toho. Uměl být brutálně upřímný – třeba řekl: „Tohle je sračka.“ Ale podal to tak, že ses neurazil, spíš ses zasmál a zamyslel. Byl v tom humor a zároveň naznačil cestu dál. Říct to natvrdo a přitom neponížit – to je hrozně důležitý. Takhle to zní hrozně přísně, ale byl kriticky takovým dobrým způsobem. Spíš reflektoval než přetvářel. Já jsem mimochodem začal malovat až tam – předtím jsem dělal sochu. Na ateliérech nových médií jsem dělal projekce pro kapely, takovou „českou odpověď na Crystal Castles“, a do toho se začala rodit malba.

Jednou jsem u Surůvky seděl v kabinetu na cigáru a ukazoval mi knížku o americkém naivním folkloru. Byli tam osadníci, co přijeli z Evropy a budovali nový svět. Strašně mě to ovlivnilo – ta naivní malba chalup, polí, „nového života“. Hodně mi to připomnělo Valašsko, jen přenesené do Ameriky. 

Taky mě fascinuje Horace Pippin – černošský malíř, který dělal naivní, ale strašně silné interiéry a scény. Ty jeho pokoje mi připomínají naše „prázdné roubenky“ – podobná melancholie, jen jiný kontext. A pak samozřejmě Trnka, české pohádky, temný existenciální svět, čerti, lesy, chalupy. To všechno ve mně žije.

Dáváš sám mladším umělcům rady?

Upřímně, bál bych se dalším do práce kecat. Člověk si k tomu musí dojít sám. Občas se s někým bavím, ukážou mi věci, ale spíš sdílím zkušenost než že bych někomu „tvaroval rukopis“.

A na závěr, Alexmonhart má kolekci vůní pro různé typy osobností. The Raver, The Thinker, The Ritualist, The Minimalist, The Dreamer a The Avangardist. Která z těchto osobností, kromě The Blasphemer jsi?

Raver, samozřejmě. Skvělý název.